Kortizol a změny v životním stylu - BOMBASTICKÝ objev německých vědců!!!

Můj dnešní článek, resp. komentář k němu prosím berte s nadhledem. Po prvním přečtení jsem skutečně přemýšlel, že studii z mé došlé pošty odmažu a dále se jí zaobírat nebudu. Nakonec ale ve mně převážil pocit, že zopakování takových triviáních fakt občas neuškodí a snad se najde mezi čtenáři i někdo, kdo v tomto článku uvidí ten “signál, který čekal” a rozhodl se na jeho základě správně…

V Německu mají evidentně peněz na rozhazování. Jinak si nedokáži vysvětlit, jak je vůbec možné na něco tak zřejmého získat grant byť ve výši jediného eura… No nic - někdo dává peníze na “znovuobjevení kola”, jiný tunelářům ;-).

Nejprv mi dovolte zapolemizovat nad termíny “vyvinutá” a “rozvojová” společnost. Kdo vůbec rozhodl, jak se vyspělost populace bude měřit? Snad s vyjímkou přístupu k pitné vodě já osobně pokládám většinu dalších parametrů za čím dál tím více irelevantní… Přístup k lékařské péči? Možná ano. Ve velmi akutních případech. Šamani nebo přírodní léčitelé si s chronickými problémy poradí lépe, než doktor alopat. Kalorická hodnota stravy? Tak na tento nesmysl prosím rychle zapomeňte. Stále více se ukazuje, že tělo má schopnost se při dlouhodobé kalorické restrikci nejenom přizpůsobit, ale z dlouhodobého pohledu i pracovat déle. Nemám prosím na mysli totální nedostatek jakékoliv potravy - spíše o denním příjmu kalorií pod 1.500kcal. Podstatně hůře se ale naše těla vyrovnají s double-cheeseburgerem, dvojitými hranolkami, velkou kolou a to vše třikrát denně. Co dál? Přístup k elektřině? Opět půjdu do extrému a zeptám se “k čemu?” Abych si mohl ohřát hotovku v mikrovlnce a pak "čučet na bednu"? Proti tomuto přístupu stojí možnost/nutnost připravit si jídlo na ohni a pak si u něj vyprávět příběhy. Ne, skutečně jsem se nezbláznil a nehodlám se přidat k nějakému kmenu uprostřed africké buše. Jen vás chci připravit na vskutku “šokujucí závěr” týmu vědců z Philippovy Univerzity v Marburgu zveřejněný v Journal of Clinical Endocrinology & Metabolism ;-) Pokud se jej nemůžete dočkat a raději si necháte ujít metodologii a tu “omáčku kolem”, přeskočte prosím na poslední odstavec.

Tým v čele s Peterem Herbertem Kannem se snažil potvrdit hypotézu, že přesun populace z vesnic (= populace s nižší hustotou obyvatelstva na kilometr čtvereční) do měst (= vyšší hustota) a s životem ve městech spojená vyšší stresová zátěž ovlivňuje produkci hormonů a dělá nás náchylnějšími k onemocnění cukrovkou a dalším metabolickým poruchám. Jedním z rozhodujících faktorů při tomto procesu je pak jednoznačně dlouhodobá expozice stresovému hormonu kortizolu. Kortizol je schopen napřímo komunikovat s inzulinem, který je zodpovědný za udržování ideální hladiny cukru v krvi, přesněji glukozy v krevním séru. A pokud je kortizolu v těle nadbytek, dokáže produkci inzulinu výrazně omezit. K čemu to následně vede, je asi všem jasné - nedostatek inzulinu v krevním řečišti a současná vysoká hladina krevního cukru rovná se cukrovka 2. typu…
Aby si tahle parta Hic z Marburgu vše ověřila, vypravili se do Namíbie, kde ji otestovali na etnické skupině Ovahimbů, žijící v jihozápadním cípu této země. Ta patří mezi ty s absolutně nejnižší hustotou obyvatelstva na světě (Namíbie je druhá od konce) a kde přibližně 39% populace žije ve městech. Vlastní výzkum, který se skládal z měření hladiny kortizolu, krevního cukru a cholesterolu probíhal na 60 vybraných jedincích tohoto etnika, kteří “měli to štěstí” žít ve 21 tisícovém městečku Opuwo a dalších 63 náhodně vybraných jedinců z vesnic vzdálených minimálně 50km od Opuwa.
A jaká tedy byla zjištění? 28% jedinců z “městské skupiny” mělo buďto diagnostikovanou cukrovku nebo trpělo jinou metabolickou disfunkcí. Jedinci z vesnic v okolí trpící stejnými chorobami pak ve vztažení na svou skupinu tvořili méně jak 13%. Ty z města měli navíc výrazně vyšší hladinu kortizolu ve srovnání s “vesničany”.

A teď tedy onen slibovaný závěr ústy Dr. Kanna: “Výsledky naznačují, že sociokulturální nestabilita způsobená urbanizací přispívá k zvýšenému riziku vývinu cukrovky a dalších metabolických poruch”. 

Nevím, jaký názor zastáváte vy, ale závěr tohoto výzkumu "volá" po Nobelově ceně ;-)